PŘEDSTAVUJEME HRÁČE: Byl jsem takový rebel, říká Dominik Vojvodík

Příjmení Vojvodík je v Lískovci velmi známé. Roman Vojvodík byl u největších úspěchů klubu, jeho syn Dominik fotbalový geny podělil a patří mezi opory A-týmu. A právě jemu bude věnován další díl představování hráčů. Jak už nadpis napovídá, Dominik se rozhodl jít vlastní fotbalovou cestou, jenž nebyla vždy přesně narýsovaná.

Mé fotbalové začátky začínaly stejně jako u většiny spoluhráčů ve Frýdku-Místku. S fotbalem jsem začínal v brzkém věku. Vzhledem k tomu, že můj otec, dnes zároveň spoluhráč, byl tehdy profesionálním hráčem Válcoven Plechu FM. K tomu nesmím zapomenout na dědečka, který byl dlouholetým vedoucím mužů a doposud je aktivní v MFK FM a pracuje jako správce na hřišti. Neustále mě podporoval a sledoval mé fotbalové kroky, a za to mu patří velké díky. Každému mohlo být tehdy jasné, že mé kroky budou směřovat k fotbalu. To vše samozřejmě za podpory mé maminky. Prošel jsem přípravkou, žáky a následoval dorost, kdy se mnou začala houpat puberta. Já byl vždycky jiný než můj otec. Nikdy jsem nesnil o tom, že budu hrát první ligu a živit se fotbalem. Už v dorostu jsem si chtěl dát od fotbalu pauzu, zkusit i jiné sporty. Nakonec jsem se nechal přemluvit, že půjdu na střídavý start do Lískovce, a tím to všechno podvědomě odstartovalo. Prošel jsem si spousty krizí. Dá se říct, že jsem byl takový rebel. Dělal jsem, co uznám já za vhodné. Dorost jsem nakonec dohrál ve Frýdku, kde jsme s klukama bojovali o postup do celostátní ligy, což se nám nepovedlo.

Následovala otázka, co teď? Jako první přišel s nabídkou divizní Nový Jičín. V tu dobu mě také oslovil tehdejší trenér Frýdlantu nad Ostravicí Michal Chlebek. Zkusil jsem s nimi jeden zápas, trénink, a už jsem věděl, že tahle parta mi sedí. Přestoupil jsem do Frýdlantu, kde jsem odehrál dvě sezóny, které byly velmi pestré. Jak to teď zpětně píšu, tak to zní zvláštně, ale následovala další pauza, která trvala přesně rok. Po delší fotbalové odmlce mě oslovil Radomír Myška a také samozřejmě můj otec Roman Vojvodík, zda bych nechtěl znovu začít hrát fotbal, a sice v Lískovci. Řekl jsem si proč ne, už jsem se dost vyblbnul a fotbal mi upřímně chyběl. Už po prvním tréninku jsem věděl, že tohle je to pravé. Většinu kluků jsem znal a měl s nimi něco odehrané. Následně jsme postoupili do 1.B třídy. Neuvěřitelné, takový pocit štěstí jsem ve fotbale nikdy nezažil a za to děkuji Lískovci. Už v pubertě jsem jednou prohodil takovou větu: "Jednoho dne se stejně všichni sejdeme v Lískovci". Jedině Real!